R.E.M. | czechoslovak fans community

	CLANKY
Interview o navsteve Michaela Stipea v ceskoslovensku v roku 1990
Exluzivne interview s panom Nosalkom, ktory mal v roku 1990 tu cest sprevadzat Michaela Stipea po ceskoslovensku 1. Jak se Vam libil letosni prazsky koncert REM ? Přiznám se, že jsem koncert bral spíš jen jako šanci potkat se po letech s Michaelem Stipem. Muziku už systematicky nesleduju, poslední tři alba REM jsem spíš jen zaregistroval a – promiňte mi upřímnost – odzíval, takže od samotného vystoupení kapely jsem si moc nesliboval. Omyl! Byl to jeden z vůbec nejlepších rockových koncertů, jaké jsem kdy navštívil. Jako starý rocker často říkám, že nejtěžším úkolem mladého rockera je zestárnout a nebýt směšný. REM pro mě pražským koncertem potvrdili, že tuhle výzvu času zvládají s bravurním nadhledem a bez ztráty originality a osobitosti. Velmi zvláštní pocit jsem měl při narážkách Michaela Stipea na svou první návštěvu u nás. V hledišti bylo asi 20 tisíc lidí a z nich jsem asi jen já přesně věděl, o čem mluví. Když vzpomněl na cestování vlakem, hned se mi vybavila naše politická debata v kupé rychlíku Praha-Olomouc před 15 lety. V tu chvíli jsem zalitoval, že jsem pro setkání s ním udělal sice dost, ale ne všechno. 2. Pokusil jste se nejak pri te prilezitosti kontaktovat Michaela Stipea? Už asi půl roku roku před pražským koncertem REM mě požádalo Švandovo divadlo v Praze, jemuž šéfují olomoučtí bratři Hrbkové, jestli bych se jim nepokusil ”dohodit” Michaela Stipea jako hosta a účastníka pódiové besedy. Na přelomu roku David Hrbek ve ”Švanďáku” zpovídal dokonce Václava Havla a Lou Reeda, takže v žádosti bylo o co se opřít. Na radu české pobočky Warner Music jsem poslal e-mail manažeru REM Bertisu Downsovi. Vylíčil jsem společné zážitky s Michaelem Stipem při jeho návštěvě v roce 1990 i jeho okouzlení tehdejším Československem, prostě jsem se snažil citově zapůsobit. Navíc jsem slíbil, že bychom podobně jako k Reedovi Havla mohli ke Stipeovi sehnat Josefa Koudelku. Michael mi totiž před patnácti lety v Praze nadšeně vyprávěl, jak ho tento fotograf ovlivnil, hlavně kvůli němu se prý do Československa tehdy vypravil. Pan Koudelka by byl určitě poctěn. Bertis Downs ještě před koncem loňského roku odpověděl milým, nadějným mailem. V něm vzkazoval, že moji prosbu předá Michaelovi a ten že se prý určitě ozve. Od té doby se ale nestalo nic. Nemám ve zvyku se příliš vnucovat, a tak jsem v lednu vyrazil na koncert v Praze, abych případně pomohl náhodě. Bez úspěchu... Už jsem poznamenal, že během pražského vystoupení udělal Michael několik velmi specifických narážek, jako by věděl, že tam někde sedím. Na vlastní uši jsem se znovu předsvědčil, že ty vzpomínky v něm stále jsou a že jsou hodně živé. Na druhé straně není těžké si představit, kolik Nosálků v každé zemi taková hvězda potkává a poznává. Kdyby měl každého při příští návštěvě vyhledat a popovídat si s ním, asi by mu nezbyl čas na nic jiného. Ale třeba se k němu jen nedostal můj mail, kdo ví... 3. Mate nejoblibenejsi skladbu ci album REM? V roce 1990, kdy Michael Stipe společně s Natalií Merchantovou, tehdy ještě členkou newyorské kapely 10,000 Maniacs, a britským písničkářem Billym Braggem dorazili skoro inkognito do Prahy a Olomouce, měli REM na kontě prvních šest alb. Z nich se mi nejvíc líbila (a dodnes líbí) první dvě - Murmur a Reckoning - a kromě nich ještě Document. Mezi skladbami jsem neměl až do Michaelovy návštěvy vyloženého favorita. Když to přeženu, ale jen mírně, kdo z hudebních publicistů může říct, že mu Paul McCartney v mléčném baru vykládal o tom, že právě dostal NÁPAD a složil píseň Yesterday, která se zaručeně stane světovým hitem, legendou? Když slyším song Losing My Religion, vždycky se mi vybaví, jak sedím s Michaelem Stipem v dnes už neexistujícím bufetu v Mostecké ulici na pražské Malé Straně (dnes je tam – jak symbolické! – McDonald...). Z porcelánových pohárů upíjíme kakao, jíme chleby s máslem a nakrájenými kolečky vajíček, scéna jak vystřižená z bolševického příšeří, a Michael mi při tom zaníceně vypráví o materiálu na novou desku. Už tehdy tušil, že album bude velký trhák a Losing My Religion dobude světové hitparády. Takže citově jsem silně zatížen albem Out Of Time a jeho prvním singlem. V roce 1992 – to už jsem pracoval v české redakci BBC v Londýně – mě uchvátila deska Automatic for the People. Z dalších se kvalitě zmíněných alb REM podle mého názoru přiblížilo už jen New Adventures in Hi-Fi z roku 1996. 4. Jak jste se dostal k hudbě REM a hlavně k tomu, ze jste mohl v roce 1990 nekolik dni provazet Michaela Stipea po Ceskoslovensku, a jak to vse probihalo? To je na hodně dlouhé povídání, vezmu to zkrátka: o rockovou muziku jsem se zajímal už od začátku 70. let, ale ”živnost” jsem si ze svého fanouškovství udělal mnohem později. Ve Znojmě jsem 13. července 1985 na rakouské televizi sledoval koncert Live Aid a později sehnal záznam koncertu na VHS, pořízený ze západoněmecké televize. Materiál jsem nastříhal, opatřil vlastním komentářem a překlady textů a s takhle zprodukovaným několikadílným ”pořadem” jsem začal objíždět kluby a divadla hudby. Postupně jsem rozšiřoval záběr na tzv. ”politically and socially conscious acts”, tedy lidi z okruhu Petera Gabriela, Stinga, U2, Bruce Springsteena, Talking Heads... a také REM. Bylo to na úsvitu éry videa, takže lidi se možná i proto na tyhle pořady jen hrnuli. Dnes mi připadá skoro neuvěřitelné, že třeba ve Strakonicích přišlo 800 nadšenců... Samozřejmě jsem těmihle aktivitami upoutal pozornost StB, vykoledoval si zákaz výjezdů do zahraničí apod., ale také jsem zaujal pražské nezávislé publicisty, kteří mi začali otiskovat první články. A když pak po Listopadu parta okolo Jiřího Černého zakládala Rock and Pop, vzpomněli si na mě a já bez váhání vyměnil místo inženýra ve výzkumném ústavu za nejistou dráhu rockového psavce. Na moravské a české štace mě vozíval olomoucký kamarád jménem Josef Podstata, tehdy student medicíny, později lékař, ještě později manažer Mňágy a Žďorp a organizátor hudebních podniků, dnes ředitel olomouckého rádia Hity. Právě on hned po listopadu 1989 navázal kontakt s Peterem Jennerem, v 60. letech prvním manažerem Pink Floyd, který měl blízko k Billymu Braggovi a lidem jeho krevní skupiny, m.j. REM a Natalie Merchantové. A když Michael Stipe projevil zájem podívat se do vlasti Josefa Koudelky, mohl Josef Podstata zajásat: Bragg, Stipe a Natalie (+ doprovodná skupina Cole Porters) přijedou v červnu 1990 skoro zadarmo zahrát a zazpívat do Prahy, Olomouce a Bratislavy! Jako dnes si pamatuju, jak jsem se skoro provinile dovoloval svého tehdy nového šéfa Jiřího Černého, jestli by mě v redakci R & P mohli kvůli plánované reportáži z návštěvy Stipea a spol. na pár dní postrádat. Nedokázal jsem pochopit, že mám být jako novinář placen za něco, co bych jako fanoušek udělal rád zadarmo, nebo bych si rád ještě připlatil. S Pepou Podstatou jsme jako organizátoři, průvodci a překladatelé s výpravou ”odjezdili” všechny tři koncerty (poslední, bratislavský se kvůli velkému lijáku bohužel musel na místě zrušit) a pak přišla má hvězdná chvíle: Michael a Natalie se rozhodli v Československu ještě pár dní zůstat. Bylo by přirozené, kdyby se jich ujal Josef, jenže ten si na další dny naplánoval rodinnou dovolenou v zahraničí. A tak ti dva ”zbyli” na mě... 5. Po Cechach jste jezdili i vlakem (např. do Karlovych Varu) - bylo to na přání MS, jenž je znám svou laskou k zeleznicim? Kde vsude jste byli a ktere misto na nej nejvice zapusobilo? Myslím, že spanilé jízdy rychlíky ČSD a otřískanou Škodou 105 jaksi samovolně vyplynuly z finanční situace organizátorů a zvídavosti Michaela i Natalie. Vůbec je nezajímaly taxíky nebo drahé hotely, chtěli zkrátka poznat, jak se v Československu žije. V Olomouci spali na koleji, na několik nocí jsme si je rozebrali k sobě domů a v Praze jsem jim sehnal - tehdy ještě za lidovou cenu - hotel na Václaváku. Nejnáročnější pro nás bylo jejich vegetariánství, ale o tom později. Vlakem jsme pendlovali hlavně mezi Prahou a Olomoucí, po železnici jsme pak podnikli už jen cestu do Karlových Varů. Zvolil jsem velkou okliku přes severní Čechy, aby moji hosté jako uvědomělí ekologové viděli, co komunisti za 40 let dokázali udělat s tamní přírodou. Snad se to neminulo účinkem, Natalie byla ”měsíční krajinou” v okolí Mostu naprosto šokovaná. Na Michaela udělalo asi největší dojem Znojmo – samozřejmě v dobrém. Ze Znojma pochází moje manželka a pár let jsme tam i bydleli, takže jsem s pomocí přátel a známých pro Michaela a Natalii zorganizoval docela atraktivní program. Ve městě samotném nám památkáři umožnili návštěvu podzemí, historických budov a dalších tehdy ještě nepřístupných prostor. Vzpomínám si, že Michaela tady stejně jako v Praze nebo Olomouci fascinovaly červené tašky na domech – pro něj zřejmě nejautentičtější symbol historického koloritu těchto měst. Dýchavičná studentská škodovka nás dovezla i na Vranovskou přehradu, kde jsem zase já zíral, jak se rockový dolarový milionář v samoobslužné restauraci na hrázi šine s tácem k pokladně a marně se snaží platit úvěrovou kartou. Na vranovském zámku jsem mohl obdivovat výtvarné nadání Natalie, která si za pochodu do svého ”cestovního deníku” s neuvěřitelnou zručností a citem překreslovala motivy z obrazů a výzdoby, které jsme míjeli během organizované prohlídky. ”Chystám knížku pohádek, kterou si chci sama ilustrovat, a nechávám se inspirovat vším možným,” vysvětlila. Večer náš výlet do Znojma zákonitě vyvrcholil návštěvou vinného sklepa – viz odpověď na otázku 8. O tom, jaké zážitky si Michael odvezl ze Znojma, nejlépe svědčí následující příhoda: dva roky poté jsem mu z Londýna volal do Athens, abych mu poděkoval za krásnou referenci do mého CV, kterou vyžadovala BBC (ještě dnes mi připadá neuvěřitelné, že ”referenty”, kteří mě posunuli do Londýna, byli Jiří Černý a Michael Stipe...). A na závěr naší konverzace Michael povídá: ”Můžu mít i já prosbu na tebe? Víš, mluvil jsem nedávno s Laurie Andersonovou, která bude zanedlouho koncertovat ve Vídni. Tak jsem jí doporučil, ať si určitě udělá zajížďku do Znojma, že určitě nebude litovat. No a kdybys náhodou byl doma a mohl ji městem provést tak jako mě... Můžu jí dát tvůj telefon?” S radostí jsem přisvědčil a těšil se na další historickou návštěvu Znojma. Jenže Laurie se jaksi neozvala... Nevím, co by Michael říkal na takový Mikulov nebo Český Krumlov. To jsou totiž na rozdíl od Znojma skutečné perly. Znojmo komunisti stačili částečně zohyzdit – například obludným betonovým obchoďákem Dyje, kterým zmršili půdorys a vyvážené dimenze zástavby na hlavním náměstí. Ale co to je proti betonovým škatulím v amerických městech, že? Navíc ty červené tašky... 6. Je pravda, že MS na pražském hlavním nádraží rozmlouval s bezdomovci? Nevzpomínám si, že bych ho sám v takové situaci viděl. Ale je mu to, jak se říká, velice podobné. Na nádražích jsem své hosty obvykle na chvíli ”odložil”, abych koupil jízdenky a zjistil odjezdy vlaků. Michael si pak tímto způsobem mohl při své zvídavosti krátit dlouhou chvíli. V bizarním anglicko-česko-ručním rozhovoru s bezdomovcem jsem ovšem Michaela sledoval na náměstí v Olomouci. Nesmíte zapomínat, že se psal červen 1990, kdy byla americká popová hvězda na náměstí Olomouce stejně exotickým zjevem jako český, resp. moravský houmlesák. Myslím, že toto ”setkání” je zachyceno na fotkách, a pokud mě neklame paměť, jedna se objevila i jako obrazový doprovod k mému článku v R & P. Poznámka k fotodokumentaci: Možná mi to nebudete věřit, ale někde bych ještě měl mít jeden nebo dva nevyvolané filmy z pobytu Michela a Natalie v Praze a Olomouci. Tohle je zase podobné mně... 7. Jaky je Michael v soukromi? Je neco, co Vas na nem prekvapilo? Jestli mě na něm něco překvapilo?!! Představte si, že se jako samouk hltající rockové texty a zahraniční hudební časopisy naučíte anglicky a do svých 35 let tenhle jazyk při setkání s rodilými Brity nebo Američany uplatníte asi tak pětkrát. Pak přijde Listopad a v červnu před vámi stojí přibližně šestý rodilý Anglo-američan a jmenuje se Michael Stipe. I kdyby to nebyl zrovna on, byl bych asi fascinován – čerstvě nabytou svobodou mluvit bez obav s jakýmkoli cizincem. Ale Michael Stipe skutečně JE neuvěřitelný. V 90. letech jsem měl možnost mluvit se skoro všemi svými starými rockovými hrdiny, ale nikdo z nich mi nepřišel tak... zvláštní. Michael vypadá, jako by v jednom kuse sledoval úchvatný film a neustále si na ruční kameru, kterou s sebou všude tahá, i na kameru, kterou má v očích, zaznamenával nejzajímavější okamžiky, aby je pak ”sestříhal” do svých vlastních filmů, obrazových a textových koláží a hudby. Okolí se samozřejmě jeví jako podivín zcela pohlcený ”jiným” viděním světa. Mně osobně znovu objevil Olomouc. Město, ve kterém jsem předtím prožil 30 let, pro mě bylo skanzenem komunistické neúcty k historii, ale díky Michaelově úchvatu na každém kroku jsem zjistil, že je stále na co být hrdý. Najednou jsem i já střídavě vzhlížel ke střechám a štítům historických budov a klopil zrak k vzorům kamenné dlažby na náměstí. Zahanbeně jsem si uvědomoval, že jsem všechny tyhle krásy vlastně už léta neviděl... Michaela zjevně udivovalo všechno, co bylo v protikladu ke kapitalistické sériové velkovýrobě výsledkem rukodělné práce. Do svého údivu zahrnul i typické produkty komunistické éry, ať už to byly plechové škodovky (”Máte tak nádherá auta!”), výlohy obchodů nebo skleněné vývěsní štíty – ty mu asi připomínaly americkou minulost, kterou on sám už nezažil. A ve chvíli, kdy jsem nabyl dojmu, že mám před sebou nejulítlejšího, duchem nepřítomného umělce, na mě vypálil něco lidského, vřelého, něco, co dokázalo, že po celou dobu vnímá i lidi kolem sebe. Třeba si všiml, že si v autě křivím páteř, a hned se mi ji snažil srovnávat, radil, jaké bylinky jsou na podobné problémy nejlepší... Tohle myslím o Michaelovi vypovídá víc než řeči o jeho ”jinakosti”. 8. Je pravda, ze jste si s MS zpivali v moravskem sklipku? Je to pravda a pro mě to byl možná nejnepravděpodobnější vrchol celého pobytu Michaela Stipea v Československu. Myslím, že jsme v obstarožní škodovce vyrazili z Olomouce do Znojma jen s Michaelem a Natalií Merchantovou – víc by se nás ostatně do auta s řidičem a jednou tehdejší studentkou medicíny, která v Olomouci část výpravy u sebe a na kolejích ubytovala, ani nevešlo. Znojemští přátelé zajistili v místní části zvané Sedlešovice soukromý sklep s 90 metry chodeb, který prý patří k největším u nás. Prohlídka spojená s ochutnávkou vín a posezení u muziky je obvykle zážitkem pro kohokoli z tuzemců, natož pro Američany, kteří v životě nic podobného neviděli. Vůbec nejlepší ale bylo, že ”domorodci” až do konce odmítali návštěvu brát jako něco výjimečného. Myslím, že je spíš považovali za exoty z Ameriky, kteří taky docela umějí zpívat. Bylo krátce po Listopadu a u padesátiletých chlapů ze znojemské muziky se věru nedalo předpokládat, že budou znát jména Michael Stipe a Natalie Merchant. Snažil jsem se jim vysvětlit, že to je asi stejná náhoda, jako kdyby se v 50. letech ve Znojmě objevil Elvis Presley. Vůbec to s nimi nehlo. Dost možná, že hudebně sotva dohlédli za nejbližší vinohrad... Kolem půlnoci, kdy už bylo něco vypito (nutit do neustálého ”ochutnávání” museli jen Natalii, která kromě masa nekonzumuje ani alkohol), skočili američtí hosté znojemským muzikantům ”do řeči” a začali zpívat americkou lidovku. Odstartovali tak úžasný písničkový ping-pong, při němž se střídal český a moravský hudební folklór s americkými tradicionály. Muzikanti se ihned chytli s doprovodem, M + N se také nenechali zahanbit a Vínečko bílé a podobné kousky se aspoň snažili pobrukovat. Dodnes v nadsázce říkám, že mít s sebou tehdy magnetogfon, nemusel jsem napsat už ani řádku. Michael Stipe Sings Traditional American and Moravian Songs – to by bylo, panečku, pirátské album! 9. Urcite jste s nim na zacatku 90. let vedl debaty o politice…je Stipe opravdu tak zaprisahly levicak? Nebo se nechal trochu ”poucit”? Co rikal na politicky system v Ceskoslovensku? Obávám se, že Michael skutečně dodneška zůstal trochu naivním levičákem. Na lednovém koncertu REM v Praze jsem skoro nevěřil vlastním uším, když se nám Čechům omlouval za americkou invazi v Iráku. Já sám bych totiž Georgi Bushovi mladšímu za to, že Američané tahají za neschopné Evropany kaštany z politických ohnišť po celém světě, poděkoval. (Tohle je samozřejmě na obšírnější zdůvodnění. Omezím se jen na připomínku, že jsem k tomuhle názoru sám dozrál po letech práce v BBC, kde se politikou a událostmi ve světě zabývám 25 hodin denně. A propos, znáte ten výrok, který se připisuje Winstonu Churchillovi, ale jehož autorem je Aristide Briand: ”Muž, který není socialistou ve dvaceti, nemá srdce, ale je-li stále socialistou ve čtyřiceti, nemá hlavu”?) Kdybych měl v tu chvíli možnost, vyletěl bych ze své přibližně 352. řady v hledišti Sazka arény na pódium a připomněl Michaelovi jeho slova, která pronesl před 15 lety v zaplivaném rychlíku Olomouc-Praha: „Jestli se George Bush (rozuměj George Bush starší – pozn P. N.) stane na další čtyři roky americkým prezidentem, emigruju z Ameriky.” A zeptal bych se ho, proč tedy dodnes dřepí ve Státech, když byl na dvě funkční období zvolen prezidentem nejen Bush senior, ale později i jeho syn. Teď to vypadá, že jsem se pěkně rozlítil, ale ne. Michael má samozřejmě na své politické názory plné právo a já se jen snažím vysvětlit, jak jsme se za těch 15 let v politických názorech rozešli. Tehdy v tom rychlíku jsem nejspíš jen ohromeně poslouchal, jak někdo nemá rád svého prezidenta-pravičáka. Dnes už ten pocit taky znám, jenže tehdy byl červen roku 1990 a my měli „svého” Havla. Ke třetí otázce z téhle sady: Myslím, že Michael Stipe vkládal do dalšího vývoje v tehdejším Československu podobné naděje jako Frank Zappa a spousta dalších levicových intelektuálů v USA. Domníval se, že tady budou vládnout umělci a vznikne něco jako vzorová hipácká republika, která světu a hlavně Americe ukáže onu slavnou ”třetí cestu” k blaženosti státní existence... 10. Co u nas jedl? Prý byl dost znepokojen, kdyz zde nenarazil na zadnou vegetarianskou restauraci? Shánění vegetariánských potravin pro Michaela a Natalii byl v červnu roku 1990 jeden z největších problémů. Specializované obchody a restaurace tehdy v Praze, natož v Olomouci nebo Znojmě, ještě neexistovaly. Jedinou vegetariánskou jídelnu jsme objevili v pražské Celetné ulici, ale ta tolik připomínala zapařenou závodní/školní vývařovnu z bolševických časů, že z ní oba rychle vycouvali... Jinak ale byli velice nenároční a přežili s všelijakými ”pytlíky zrní”, které si přivezli s sebou, případně vypátrali v českých sámoškách. O ochotě, úslužnosti a poctivosti personálu v českých hospodách můžeme úspěšně pochybovat ještě i dnes. Tehdy jsem se ale za různé úsměšky a pohrdavé odpovědi číšníků na naši žádost o vegetariánské menu nejednou opravdu styděl. Není divu, že i tam, kde jsme uspěli a něco nemasitého dostali, Michael a Natalie předloženou krmi bedlivě studovali a nejméně v jednom případě i vrátili, když v takzvaně vegetariánské polévce plavaly kousky špeku a na hladině se leskla mastná kola... Snad tedy můžu říct, že nejvíc si pošmákli, když jsme je pozvali k někomu z nás domů a připravili jim něco z vlastních zásob. V Praze jim například jedna z našich známých udělala vegetariánský krabí koktejl, na který Michael v telefonu vzpomínal ještě po letech. Sám se přitom už asi nedověděl, že právě tahle soukromá návštěva měla neuvěřitelnou ”dohru” v Americe. Dcera oné kolegyně totiž někdy v polovině 90. let navštívila USA a v supermarketu jednoho amerického velkoměsta narazila na... Michaela Stipea. Jak by se dalo čekat, byla z toho pěkně vyjevená, ale nechtěla jej obtěžovat a dělala jakoby nic. O pár minut později přijela s nákupním vozíkem k pokladně a zjistila, že před ní stojí v řadě... Michael Stipe a paf jsou z něj i všichni kolem včetně pokladní. Pořád ale nic neříkala, a teprve když Michael zaplatil, vyšel ven a ostatní začali vydávat obdivné skřeky, utrousila Češka ledabyle, že toho kluka kdysi v Praze hostila její máma. Holka u kasy na ni vytřeštila oči s otázkou, proč mu to tedy neřekla. Češka zaplatila, vyšla před supermarket a na parkovišti potřetí narazila... na Michaela. To už prý tedy nevydržela a řekla: ”Ahoj Michaele. Tys byl u nás v Praze na večeři, vzpomínáš?” Stipe ale podle jejího vyprávění nezabral. Překotně se mu snažila návštěvu přiblížit, ale jak byla nervózní, nezmínila ani moje jméno, které by – jak se neskromně domnívám – v Michaelově hlavě rozsvítilo. ”Ty máš postiženýho bráchu, ne?” ptal se prý zmatený Michael. Byl prostě vedle nebo si myslel, že se nějaká česká fanynka snaží dělat zajímavou. Jak vidíte, s Michaelem Stipem bych měl i po letech na co vzpomínat a taky bych mu měl co dovysvětlovat... 11. Vite, jak vypada onen slavny obal od grapefruitoveho dzusu, jenz si Michael schoval a pozdeji chtel pouzit na obal cd OUT OF TIME? Teď jsem zase úplně vedle já. Pokud jsem o tom před 15 lety sám psal, už si opravdu nevzpomínám. Michael u nás fotil, filmoval a sbíral vlastně všechno, co mu přišlo před oči a pod ruku. A tehdejší české obaly pro něj musely být podobně ”muzeálními” výtvory jako vývěsní štíty obchodů nebo vzory na městské dlažbě, o kterých jsem se tady už zmiňoval. Myslím, že z tohoto hlediska pro něj nebyl velký rozdíl mezi plechovkou džusu a kazatelnou ve znojemském chrámu svatého Mikuláše, na kterou valil oči, když se od tamního kněze dověděl, že má snad jako jediná v Evropě tvar zemského glóbusu... Neustále měl po ruce miniaturní kameru (tehdy to nejspíš byla převratná novinka) a při každé příležitosti ji zapínal. Když jsme jeli autobusem do Bratislavy a během cesty si udělali krátkou přestávku, viděl jsem, jak klečí v trávě u silnice a něco v ní ze dvaceti centimetrů usilovně snímá. Šel jsem blíž, abych zjistil, co ho tak zaujalo. Byl to šnek... Docela by mě zajímalo, jakou technickou vymoženost Michael k zaznamenávání světa používá dnes. Ale pokud si nenechal nějakou nanokameru voperovat přímo do očí, myslím, že mu pro jeho potřeby úplně stačí ta ”stará”. Mnohem důležitější je jeho originální vidění, které ”trčí” ze všeho, co dělá – např. z jedinečných, nápaditých grafických návrhů na obaly alb REM. 12. Kde cela skupina vedena B. Braggem bydlela? Viz odpovědi na otázky č. 5 a 10. K nim tady přičiním jen krátku poznámku, kterou snad nepřekročím míru dobrého vkusu. Lidem se skutečným zájmem o osobu Michaela Stipea chci jen na dalším detailu potvrdit, že to je ve své výjimečnosti velmi normální člověk. Michael Stipe se rozhodl pro svůj coming out až mnoho let po návštěvě Československa. Koncem 80. let se naopak v americkém tisku spekulovalo o jeho vztahu s Natalií Merchantovou. ”Poučen” právě těmito články v časopisu Rolling Stone, objednal jsem jim v Praze – samozřejmě s jejich souhlasem – společný hotelový pokoj. Měl jsem do něj kdykoli přístup, takže jsem s nimi vlastně dělal několik ”postelových interview”. Nevím, jestli tenhle z jejich pohledu ”nouzový stav” brali jakou součást českého postkomunistického folklóru, v každém případě ale na sobě nedali nic znát. Připadá mi, že byli na něco podobného z častých společných turné dokonce zvyklí, i když si Michael vzhledem ke svým finančním možnostem mohl klidně dovolit prezidentské apartmá v nejdražším hotelu. Dnes bych jim už raději zabookoval separé... P.S. Za součást postkomunistického folklóru zato Michael s Natalií určitě považovali stav českých veřejných záchodků a tehdejší kvalitu našeho toaletního papíru. Natalii Merchantovou dokonce varovali přátelé už doma v Americe, takže si přivezla zásobu amerických rolí... 13. Cim byl MS nejvice prekvapeny? Co ho nejvic zaujalo a co se mu naopak na Cechach nelibilo? Michal Stipe se mi před patnácti lety jevil naprosto vším, co u nás viděl, ...ne přímo překvapený, ale ZAUJATÝ. Těžko tedy s tak velkým odstupem času vybírat něco, co jsem tu ještě nezmínil. Na jedné straně ho Češi a Slováci fascinovali jako národy, které se po 40 letech ”sametovkou” právě zbavily komunistické totality, z pohledu Američana navíc elegantně i s jistou dávkou humoru. Na straně druhé ale oceňoval i to, co jsme my považovali za součást technické zaostalosti bolševického systému a skoro se za to styděli – oprýskané, rozpadající se budovy (kdyby tak viděl krásnou a krásně opravenou Olomouc dnes!), auta připomínající vraky apod. Když jsme například v Olomouci vystoupili z vlaku a vyšli před nádraží, zadíval se na parkoviště plné škodovek a obdivně pravil: ”Vy máte tak nádherný auta...” V tu chvíli jsem opravdu nevěděl, jestli si nedělá legraci. Teprve později mi došlo, že vůbec ne. A co se Michaelovi u nás nelíbilo? Vzpomenu si jen na potíže se sháněním vegetariánských potravin, které jsem dopodrobna popsal v odpovědi na otázku č. 10. Sám si ale na nic nestěžoval a při jeho... nechci říct zdvořilosti, to zní škrobeně, spíš citlivosti a ústě k hostitelům by nám stejně asi nic neřekl. 14. Prý si MS při toulkách po československu natáčel na svoji kameru? Ano 15. MS byl fascinován pražskými tramvajemi, jezdili jste v nich také? Tramvaje byly součástí Michaelovy fascinace českými dopravními prostředky. Při velkém počtu zahraničních návštěv, které jsem měl tu čest v Praze provázet, si už nepamatuju, jestli jsem právě s Michaelem absolvoval i jízdu pražskou nebo olomouckou tramvají. Vybavuje se mi jízda Prahou, během níž Billy Bragg velice obdivoval tehdejší československou, dnes českou vlajku: netradiční klín, kterým se tak zřetelně odlišuje od skoro všech ostatních vlajek světa. Praporů byly plné ulice, vždyť Braggovci přijeli v době prvních voleb. Připadal jsem si podobně, jako když pro mě Michael Stipe v Olomouci znovu objevoval krásu jejích historických budov, které jsem často bez povšimnutí míjel třicet let... Mám ale dojem, že uvedená scéna se spíš odehrála v nějakém mikrobusu během ”sight-seeing tour”. Jeden z těchto dvou pánů ale v Praze nepochybně projevil zájem o svezení tramvají a my jim doporučili linku číslo 22, která projíždí centrem a po mostu přes Vltavu je dopraví nahoru na Hradčany. Jestli se nepletu, Michael buď sám, nebo s Billym si Prahu večer skutečně projel, ale u toho jsem nebyl. Důkazem je video k písni E-Bow the Letter z alba New Adventures In Hi-Fi. Čímž ovšem nechci říct, že záběry použité v tomto klipu pocházejí už z první Michaelovy návštěvy. 16. Vidite nejaky rozdil mezi MS pred 15 lety a nyni? Vždycky jsem tvrdil (a dnes už o tom já sám něco vím), že nejtěžším úkolem rockera je zestárnout a nebýt směšný. Záviděníhodným příkladem v tomhle směru je pro mě Bruce Springsteen. A to nejlepší, co můžu říct o Michaelovi, je, že i on dokázal zůstat sám sebou, že se lidsky příliš nezměnil – včetně politických názorů. Zažil jsem ho v okamžiku, kdy REM byli v Americe už známí, ale ještě ne slavní. Dnes už dávno slavní jsou. I tady. Kdyby se ještě někdy naskytla příležitost k ”opáčku”, už by si u nás neužil takové anonymity jako v roce 1990, kdy ho za celou dobu přišlo požádat o podpis jen pár amerických turistů. Jinak by to ale určitě byl ten Michael Stipe, jak jsem ho poznal tehdy. 17. Naskytla se Vam jeste nekdy moznost setkat se s MS v budoucnu? (napr. pri koncertech v roce 1995…) Bohužel ne. Chystal jsem se, že vyrazím z Londýna na první pražský koncert REM, ale ten byl jak známo odložen kvůli zdravotním potížím Billa Berryho. Když pak REM do Prahy v roce 1995 (a znovu o čtyři roky později) skutečně dorazili, měl jsem pracovní povinnosti v BBC a do Prahy se už nedostal. Tiskovky před prvním pražským koncertem se zúčastnil můj tehdejší kolega z BBC a později i generální ředitel ČT Jakub Puchalský. Podle něj Michael nezapomněl a hned se ptal ”Where´s Peter?”. Možná mi Jakub jen chtěl udělat radost, ale kdo by něčemu takovému rád neuvěřil? 18. Nevíte co MS zaujalo v Olomouci natolik, že jméno tohoto města nakonec umístil do textu písně Disappear na albu Reveal? Už čtrnáct let mám trvalé bydliště v Praze a šest z nich jsem strávil v Londýně. Přesto se budu vždy považovat za Olomoučana. O to víc mě tedy zajímá, proč Michael zmínil jméno ”mého” města v textu songu REM, ale sám se o tom můžu jen dohadovat. Jméno Olomouce se v textu vyskytuje v dost bizarní společnosti: Tel Aviv, Agadir a Taroudant (poslední dvě města leží v Maroku). Všechno jsou to velmi libozvučné názvy, což jistě hrálo svou roli. Jestli to ale byl hlavní nebo jediný důvod, proč je tam Michael ”prskl”, ví asi jen on sám. Nemusím asi dodávat, že se ho na to při první příležitosti, bude-li jaká, zeptám. Za skvele interview dakujeme panovy Nosalkovi, Monike a Andymu (remsk)